V posledních měsících jsem hodně přemýšlela. Hodně sama nad sebou. Ale také hodně o životě a o světě. Snažila se uspořáda si neposedné myšlenky, uklidnit úzkosti a pustit do své duše pravé světlo, které by ji prosvětlilo jako rozety kostel. "Přemýšlíš moc," říkají mi lidé. Možná ano. Ale jiná nebudu, a ani nechci. Prostě věřím, že i hodně přemýšlivý a citlivý člověk může být šťastný - když si udělá pořádek. A tak uklízím. A pouštím světlo skrz rozety.
Letošní pozdim vrhl takové světlo na pár věcí. A o ty se s vámi teď chci podělit.
Spoustu toho víme. Někdy ale potřebujeme jistý moment, který nám dovolí si uvědomit. Já jsem si uvědomila, jak moc je důležité být upřímná. K ostatním, ano, ale hlavně sama k sobě. Upřímnost je ten typ světla, který někdy ukáže nepříjemné skryté kouty našich myslí. Díky tomu si v nich však můžeme udělat pořádek a dříve tmavý kout namalovat na prdle růžovou barvu.
A tak jsem si uvědomila, že mi strach o život nedovoluje ho prožívat. Strach, že bych mohla přijít o to, co mám. Strach paralizuje. Dělá z komára velblouda. Přesvědčuje o tom, že se může stát cokoli. Strach, který přesáhne zdravé meze, z nás dělá nicotné bytosti. A bere vše, co je dobré. A z krásného a plnohodnotného života, o který se bojíme, může udělat černobílý film bez pointy.
Taky jsem si uvědomila, že neprožívám čas tak, jak bych chtěla. V dnešní době je čas něco, co chybí každému. Víte, komu však chybí nejvíc? Našim babičkám a dědečkům. Já už mám jen jednu babičku. Jmenuje se Lidunka. Je hodně svá a plná energie. A přátelé ji ubývají. Jednou mi bude hodně chybět. A tak se snažím se jí věnovat. V sobotu jsem za ní přišla a řekla jí: "Tak, a teď mi budeš vyprávět o životě." Byla tak nadšená, že přinesla všechny své životní spisy, všechny povídky a dopisy a začala vyprávět... Vyprávěla o své rodné vesničce - jak vypadaly vesnické domy; kdo je vlastnil a jejich životní příběhy; o tom, že v jednom stavení byla součástí zdi uvízlá dělová koule; popisovala jak v zimě nosila pod oblečením "triko" s nohavicema; kdo jí šil šaty a jak vypadaly,... A já jsem jí poslouchala a připadala si doopravdy na živu. Po vyprávění jsme se šly projít a strávily 4 hodiny v přírodě. Kochaly se krásným podzimem, povídaly si a prožily čas.
Moje babička říká, že měla krásný život. Ale já vím, že v něm bylo i mnoho smutného. Přesto je dnes schopná říct, že se měla nádherně a stále má. A tak další věc, kterou jsem si uvědomila je, že musím brát život s těmi dobrými, nádhernými, dechberoucími a slzy-dojetí-ronícími momenty; tak i těmi zlými, nepříjemnými, smutnými či nespravedlivými. Na čem záleží je to, jak s tím naložím. Není dobře jen ve chvíli, kdy jásám radostí. Je dobře i ve chvíli, kdy jsem smutná. Možná třeba jen pro to, že se můžu zvednout, na smutek si posvítit a učinit nějakou změnu. A díky tomu můžeme dělat pokroky. A nebo smutek jen prožít a nechat zase odejít. "Užij si to poboleníčko," říkával můj strejda Jirka. A víte proč? Protože to do života patří.
Asi mi to slunce vstoupilo do duše každým kouskem kůže, a prosvítilo barevné listy podzimního lesa jako rozety v kostele. Tentokrát jsem svůj čas prožila s rodinou a přáteli, doma i v přírodě, ikdyž jsem měla psát závěrečné práce. A byl to ten nejlépe strávený čas plný podzimního světla.